Každé setkání s krahujcem je docela zážitek. Někdy vletí do ptačího hejna jako střela a většinou mu nějaký nešťastník v pařátech zůstane, jindy sedí nenápadně na větvi a nechá kolem sebe projít člověka ve vzdálenosti třeba dvou metrů. To první mi předvedl vloni s hejnem špačků, druhou možnost vidím většinou až dodatečně, když odlétá. Ale obě najednou - to snad by už byla opravdu velká náhoda.
Mihnul se mi na okraji zorného pole rychlý, nožná trochu kropenatý stín. Protože se před týdnem ukázal ořešník, donutil jsem se obejít zahradu a přesvědčit se, co je to za přelud, jestli si to ten ořešník nakonec nerozmyslel. Po několika krocích jsem málem narazil nosem do mladého krahujce, který seděl zády ke mně na oblouku, po kterém se pnou růže. Opatrné couvání, úprk pro foťák, blesková výměna objektivů a oklikou zpět. Podle známého scénáře: dokumentační foto a potom pokus o lepší záběr. Jestli to bylo tím, že byl krahujec ještě mladý a nezkušený, nevím, ale poseděl a nechal se docela pohodlně fotografovat.
Po několika záběrech se odrazil a jako šipka zmizel v porostu zeravů. „Tak je hotovo …“, myslel jsem si a prošel jsem ještě zahradu, jestli tam někde nesedí. Neseděl. Vracím se zpět, a jako kdybych to načasoval, šedohnědá střela přistála na kamenné zdi tři metry ode mne. Teď jsem musel řešit přesně opak toho, co u dravců obvykle nastane: jak se dostat nepozorovaně dál od něj, aby se mi vešel do záběru. Nakonec jsem to ucouval, dál už to nešlo, takže se tam tak tak vešel.
V pařátech držel uloveného čížka, který už to měl „za sebou“ a chystal se ho začít trhat. Přece jen se mu moje přítomnost moc nezamlouvala, tak se po několikerém přešlapování zvedl a jako stín zmizel mezi keři.
Čížci si dál ozobávali semínka a snad už ani nevěděli, že jeden z nich už s nimi není.
Na krahujci bylo vidět, že je to mladý pták, měl totiž ještě hnědé opeření. Neobvyklé byly jeho rozměry, byl rozhodně větší než „běžní“ krahujci, skoro jako vrána. U dravců bývají velké rozdíly ve velikosti u obou pohlaví, takže pravděpodobně samice.
X. 2015