články

Mezi stébly rákosu

Na dně vypuštěného rybníka zůstávají uhnilé rákosové pahýly. Protože se snažím při fotografování u vody dostat objektiv co nejníže, brání kusy stébel v zaostřování a mnohdy je to docela k vzteku. Nakonec jsem tuto nepříjemnost řešil dvěma způsoby současně - jednak manuálním ostřením, které je zdlouhavé a ujdou mi při něm často zajímavé záběry, ale hlavně ujišťováním sama sebe, že mohou vzniknout neobvyklé pohledy, ke kterým se běžně nedostanu.

Připočtu-li k tomu paprsky právě vycházejícího slunce a svatební šat hlavních herců, jsou některé fotografie přece jen zajímavější, než by byly bez těchto rákosových kulis.

Fotky pochází ze začátku dubna, kdy fotograf přírody neví, co fotit dříve, a tak rybníková série musela počkat na zpracování až do podzimu.

Hlasité tokání potápek malých se rozléhalo všude kolem a znělo mi v uších ještě hodně dlouho po odchodu z tohoto příjemného místa. Jak je u potápek při toku zvykem, potápěly se pro řasy s bahnem, navzájem si ho nabízely, začínaly z něj stavět hnízdo, aby za chvíli začaly zase na jiném místě znovu.

Nepříjemné byly teplotní výkyvy. Když jsem chtěl ranní slunce, musel jsem zalehnout do mínus dvou stupňů. Pisíkům to ale vůbec nevadilo a brouzdali se jinovatkou mínus nemínus.

Záleží na tom, na kterém místě u rybníka se fotí. Takže podobně, jako když se v obchodě postavíte do té „správné“ fronty, která se nehne a po přestupu do té správnější se ta původní rozhýbe, stal jsem se vlastníkem archivu, který by se dal nazvat „Fotografováno z dálky“, protože to podstatné se samozřejmě děje vždycky na druhé straně rybníka!

Přesto na mrazivá dubnová rána rád vzpomínám a těším se na další ...

3.XII. 2011